Pokud budete uvažovat, zdali při dovolené na Kosu zavítat na zhruba hodinu vzdálený ostrov Nisyros, neváhejte a cestu absolvujte. Zároveň zde však jeden necelý den úplně stačí, vše důležité stihnete v čase, před vyplutím lodě zpátky na Kos. I na začátku září lodě brázdí vlnami moře každý den. Pro představu cesta tam a zpět pro dvě osoby s jedním skútrem vyjde na 40 eur. Samozřejmě v městečku Kardamaině v přístavu je několik lodí, které nabízejí cestu. Ceny jsou však podobné. Podotýkám, že cestu jsme si vyřizovali na vlastní pěst, jako cokoli na řecké dovolené a tudíž se liší od cen v cestovkách. Ty podle toho, co jsem viděl, mají v ceně často průvodce, cestu do Kardamainy, cestu lodí, cestu autobusem ke kráteru a zpátky do přístavu, kde turisty vyhodí v hlavním městečku Mandraki, aby zde utratili nějaký ten peníz. Nepřekvapivě jsou tak turisté ošizeni o možné další objevování ostrova, které se nám na skútru dopřálo. Na druhou stranu ostrov je malý a mnoho možností zde není.
Tím hlavním a nejzajímavějším, proč zde turisté cestují je Stefanos kráter, který se rozkládá v srdci ostrova mezi skaliskami.
Po vylodění jsme rychle nastartovali skútr a po doporučení kapitána, vyrazili doleva, a tedy po severním pobřeží ostrova směřujíc ke kráteru. Ještě, že jsme tak učinili. Gůgl mapy ukazují cestu i z druhé strany. Bohužel se zde ještě nedostalo gůgl autíčko, a tedy jsem si nemohl projít cesty. Vyrazit druhou, kratší cestou, brzy bychom se obrátili. Cesta není ještě asfaltová a podle bagrů, které stály blízko kráteru, šlo vidět, že se na ní teprve pracuje.
Cesta vede do hor ostrova, náš skútr vše zvládal a my se každou chvíli otáčeli a doufali, že nás plné autobusy turistů nepředeženou. Bohužel jednomu se to v serpentinách podařilo. K našemu uspokojení se však situace obrátila, jakmile jsem se přehoupli přes vrcholky a mířili dolů ke kráteru. Cesty jsou zde velmi úzké a to tak, že autobusy prakticky s turisty jezdí dopoledne ke kráteru a poté všechny po poledni zase zpět. Ke kráteru jsme se dostali první spolu s jedním autobusem a mohli si tak užít skoro prázdný kráter bez zástupu turistů. Ti dorazily v houfech až poté, co jsme z místa pomalu odjížděli.
Samotný kráter a krajina kolem místy připomíná měsíční krajinou. Do kráteru lze sejít, typický pach síry je zde tak silný, až mi to bylo nepříjemné (a předčilo to i sirnaté pachy z islandské krajiny).
Po cestě zpátky jsme nezamířili hned zpět do přístavního města, ale vydali se na druhou stranu, kam autobusy s turisty nejezdí. Do vesničky Nikia. Ještě než jsme do vesničky dojeli, projeli jsme kolem kopečku, odkud nás sledovali vojáci. Tedy nás... Kontrolní stanice nejsou na ostrovech ničím zvláštní. Jasně zřetelné značky se zákazem focení budily trochu respektu, ale proč bychom si je fotili, že jo...
Už samotná cesta do Nikie byla nádherná. V kopcích podél pobřeží s nádherným výhledem na moře. Jako bychom se vraceli v čase. Vesnička Nikia je malinká a pokud nějaké místo dýchalo řeckou atmosférou, bylo to právě tohle místo. Zapomenutá, tichá, malebná vesnice, kde jakoby se zastavil čas. Žádný turista, žádné známky turismu, jen pouze bílé uličky.
Z vesničky se nám nechtělo ani odjíždět. Čas však utíkal a my zamířili do Mandraki, abychom i tohle městečko prolezli.
Mandraki, hlavní městečko je taky kouzelné a úplně vybízí k typickým řeckým fotkám – fotkám, plných modrobílých domů, které je možné nejlépe si prohlédnout z výšky z kláštera Panagia Spiliani. Platí se zde vstup, cenu si již nepamatuju (pár éček). Kouzelné je také samotné procházení úzkými uličkami městečka, ve kterých můžete bloudit do aleluja.
Nebýt tří lodí plných turistů, kteří zde přijeli najednou (a my s nimi), bylo by zde prakticky pusto prázdno. Netuším, jak zde atmosféra vypadá v hlavní letní sezóně, ale bez nás, tu již v září musí panovat klid. Klid (alespoň na pár hodin) také začal panovat zhruba okolo půl čtvrté, to jsme se všichni zase naskládali na loď a zamířili zpátky na Kós.
