Že i na letní dovolené, v klasické dovolenkové destinaci – na řeckém Kosu můžu zažít krásný a nezapomenutelný horský výšlap, jsem se přesvědčil začátkem září 2018.
Byť má hora Dikeos pouhých
846 m. n. m., není to jen tak obyčejná procházka, ale doopravdy klasický
výšlap jako známe u nás. Náročnost se schovává zejména v teplotě vzduchu, která cestu ztěžuje,
proto není dobré podceňovat příjem tekutin při výstupu.
Pohoří Dikeos se rozkládá
na jihovýchodě ostrova Kos a nelze ho přehlédnout. Pro turisty je toto pohoří
známé zejména díky vesnici Zia. Tedy malé horské vesničce, kam všichni v
houfech míří do jedné z mnoha taveren aby mohli při večeři a řecké hudbě
sledovat západ slunce. Už jen málo kdo však převleče své navoňané a módní oblečení do sportovního aby se dostal o nějakých 500 metrů výše na horu Dikeos,
kde může sledovat mnohem krásnější západ slunce.
Jedno odpoledne sedáme na skútry a míříme z hlavního města Kosu přes městečko
Zipari serpentinami do vesnice Zia. Z parkoviště se dostáváme mezi taverny a
stánky a podle směrových cedulí míříme vesnici výše. Ta už je i kolem půl šesté
poměrně dosti obsazená turisty.
Byť se to zprvu zdálo
složité, vymotat se z uliček vesnice je díky zmíněným cedulím poměrně snadné.
Tento úvod cesty je kouzelný díky úzkým uličkám, které na všudypřítomném bílém
podkladu hýří barvami. U jedné z taveren se ptáme místního zdali míříme správě.
Ten nám směr potvrdí a nabídne hole, které po cestě zpátky máme vrátit před
tavernu. S díkem přijímáme a hned se cítíme jako praví poutníci.
Po pár minutách jsme za vesnicí, beton střídá prašná široká cesta. A když píšu prašná, tak prašná tak, že občas se botami zaboříte a určitě je po výšlapu budete mít zbarvené do hněda. Cestu lemují oplocené pozemky, za kterými se pasou kozy za zvuku zvonečků, které mají vyvolené zvířata na krku. Po cestě není možné se ztratit nebo špatně odbočit. Chvíli jdeme pod žhnoucími slunečními paprsky, chvíli nás chrání před horkem lesní porost.
Jak později zjistíme, tento úsek prašnou cestou je stará cesta do Pili. Ta se v jednom místě odděluje od té, která míří na vrchol. Opět nelze ukazatele přehlédnout. To už však jdeme lesní cestičkou, která je plná kamenité suti, kořenů nebo ušlapaného povrchu. Zde jsme spíše schování před sluncem a tak se stoupá lépe. S blížícím se vrcholem však les končí a odhaluje krásné skaliska a my si užíváme prvních výhledů na okolí.
Po pár minutách jsme za vesnicí, beton střídá prašná široká cesta. A když píšu prašná, tak prašná tak, že občas se botami zaboříte a určitě je po výšlapu budete mít zbarvené do hněda. Cestu lemují oplocené pozemky, za kterými se pasou kozy za zvuku zvonečků, které mají vyvolené zvířata na krku. Po cestě není možné se ztratit nebo špatně odbočit. Chvíli jdeme pod žhnoucími slunečními paprsky, chvíli nás chrání před horkem lesní porost.
Jak později zjistíme, tento úsek prašnou cestou je stará cesta do Pili. Ta se v jednom místě odděluje od té, která míří na vrchol. Opět nelze ukazatele přehlédnout. To už však jdeme lesní cestičkou, která je plná kamenité suti, kořenů nebo ušlapaného povrchu. Zde jsme spíše schování před sluncem a tak se stoupá lépe. S blížícím se vrcholem však les končí a odhaluje krásné skaliska a my si užíváme prvních výhledů na okolí.
Jakmile se dostáváme na
hřeben, připadáme si klidně jako někde v Nízkých Tatrách. Slunce pomalu klesá a
vítr příjemně fouká. Na hřebeni nás vítají další kozy, které se zde volně
pasou.
Po zhruba hodině a půl se
dostáváme na samotný vrchol. S překvapením zjišťujeme, že jsme zde úplně sami.
Po cestě na vrchol jsem potkali vlastně pouze otce s cca desetiletým synem,
kteří již mířili dolů. A to byly jediné dvě osoby, které vážily cestu na
vrchol. Jediné dvě! Na jednu stranu jsme tak byli rádi, že jsme si vrchol mohli
užít úplně sami, na druhou stranu je smutné, že se všichni nechají pouze vyvézt
do Ziy a tam pro ně zážitek končí.
Cesta na vrchol se
vyplatila. Byli jsme náležitě odměněni. Na vrcholu se nachází osamocená bouda,
kde je možné třeba i přespat a také zde stojí klasický bílo-modrý kostelík s
velkým křížem a řeckou vlajkou. Výhledy jsou úžasné, na všechny světové strany.
Lze tak vidět pod sebou ostrov Kos s lesknoucím se solným jezerem. Přes moře
jde vidět turecký Bodrum. Vidíme také na další řecké ostrovy Kalimnos, Pserimos
či Nisyros. Času do západu slunce máme dost a tak v tichosti pouze za zvuku
větru sedíme a kocháme se panoramaty. Půl osmé se blíží a s tím i slunce pomalu
klesá. Než je slunce mořem pohlcené, vidíme širokou paletu barev, kterými maluje po nebi.
Západ je rychlý a my se
stejně rychle snažíme sestupovat dolů. Stejně jsme se však nevyhnuli příchodu
zpět do vesnice za tmy. To nám však bylo jedno, protože zážitek byl pro mě tím
nejlepším z celého týdne na řeckém Kosu a okolních ostrovů. Hory opět
zvítězily.
Závěrem můžu říct, že není
třeba se bát řečí, že jde o bůhví jak náročný výstup. Náročný je maximálně v
tom, že jdete v horku, které pak stejně není tak velké, pokud na horu míříte v
podvečer. Endomondo ukazovalo po zdolání vrcholu ušlé 4 kilometry v čase 1
hodina 18 minut. Zpátky je cesta samozřejmě časově o něco kratší. Tudíž celý výlet
není ani časově náročný a jeden podvečer doporučuji si vyhradit čas na tento
výšlap.
