Nejsem žádný zkušený horský turista, na druhou stranu už různých výšlapů za sebou mám, byť hlavně po Česku. Pravdou ale je, že přechod Nízkých Tater se s tím úplně srovnávat nedá. Článek je psán rukama a viděn očima tím, kdo takový několika denní trek zažil prvně. Může to být také impulz pro toho, kdo nad podobným nápadem zatím jen uvažuje.
Den 1. "Přes prosluněný luční hřeben"
Z Česka vyrážíme noční vlakem něco málo před třetí hodinou, abychom v Ružomberku přestoupili na autobus, který nás kolem půl osmé vysadí ve startovním místě - Donovaly (960 m).
Je nádherné prosluněné ráno a kromě zhruba dalších patnácti turistů, kteří s námi vystoupili, je toto lyžařské středisko úplně prázdné. Ze zastávky se kousek vracíme, přecházíme dřevěnou lávkou přes silnici. Kontrolujeme výbavu, lehce se posilníme a vyrážíme na čtyřdenní cestu, která by měla končit v Telgártu, na druhé straně Nízkých Tater.
Pokud je něco charakteristické a jisté na trase, tak je to červená značka trasy, která až na pár drobných výjimek míří přes celé pohoří.
Za Donovaly vcházíme do lesa, kterým míříme až pod první menší vrchol Kečka (1225 m), kde se pasou krávy. Zde tak můžeme poprvé ochutnat krásy Nízkých Tater. Na chvíli krajinu stromů a lesů vystřídaly travnaté louky. Pokračujeme přes jednu z nich do sedla Hadlanka. Před námi se tyčí Kozí chrbát (1330 m) a první malý test sil. Test je to zejména při sestupu. Byť je to pouze zhruba jeden kilometr, kopec je z druhé strany velmi strmý a místy s plnou krosnou brzdíme i očima. Pod Kozím chrbátem se nachází Hiadeľské sedlo. Místem prochází a krásu krajiny ničí obří elektrické stožáry. Jsme zhruba na tisíci sto metrech a nás čeká necelých šest set metrů převýšení. Stoupání na Prašivou (1673 m) je dlouhé a nejnáročnější pasáží dne. Zároveň se jedná o pomyslnou vstupní bránu, která se vstupuje na hřeben Nízkých Tater. Cesta začínající v lese se s postupem přibývajících výškových metrů mění na pásmo kosodřevinné a při dosažení vrcholu se kolem rozprostírají horské louky. Samotný vrchol Prašivé je však tvořen velkými kameny.
Kocháme se prvními výhledy na táhlý hřeben Nízkých Tater. Počasí nám přeje a tak teplota na slunci se zde musí šplhat nad třicet stupňů. Hřeben se stáčí mírně doprava a my pokračujeme přes Maľou Chochoľu (1719 m) k nejvyššímu místu dnešního dne, kterým je Veľká Chochuľa (1753 m). Zde si dáváme občerstvovací pauzu. Usedáme do měkké trávy, která je vyhřátá jak městské letní chodníky. Ani se nám odsud nechce vstávat. Dochází nás i skupinka dam v důchodovém věku, které shodně obdivujeme.
Kocháme se prvními výhledy na táhlý hřeben Nízkých Tater. Počasí nám přeje a tak teplota na slunci se zde musí šplhat nad třicet stupňů. Hřeben se stáčí mírně doprava a my pokračujeme přes Maľou Chochoľu (1719 m) k nejvyššímu místu dnešního dne, kterým je Veľká Chochuľa (1753 m). Zde si dáváme občerstvovací pauzu. Usedáme do měkké trávy, která je vyhřátá jak městské letní chodníky. Ani se nám odsud nechce vstávat. Dochází nás i skupinka dam v důchodovém věku, které shodně obdivujeme.
Trasa pokračuje jako na horské dráze, po každém vrcholu zde zákonitě platí sestup o několik desítek výškových metrů, abychom je pak zase někdy v méně, někdy více strmějším stoupání našlapali zpátky. A takto přecházíme Košarisko (1694 m), Skalku (1549 m) a po úbočí obcházíme Veľkou hoľu až docházíme na Latiborskou hoľu (1648 m). Stále nám počasí přeje, je krásné letní odpoledne, které se ničím neliší od toho v nížinách. Od poloviny cesty po hřebeni se přidal příjemný vítr, který osvěžuje už tak dost zpocené těla.
Scházíme do sedla Latiborské hoľy, když najednou zprava ze směru naší chůze slyšíme hřmění. Díváme se a z daného směru se blíží velký dešťový mrak, ze které se mrskne hned několik blesků. Vítr z ničeho nic také zesílil. Víme, že nám již schází vyjít Zámostskou hoľu (1630 m) a Ďurkovou (1751 m), za kterou se v sedle ukrývá stejnojmenná útulna. Zrychluje a snažíme se mračnu utéci. Těsně před Ďurkovou můžeme opět zpomalit, obavy z deště pominuly a mračna se rozplynula. Z Ďurkové sestupujeme dolů do sedla po modré, kde konečně nacházíme cíl dnešního dne. Útulna Ďurková žila. Zhruba 30 lidí posedává venku, nabírají síly na další dny. Do večera jich přijde zhruba dalších dvacet. Venku je také dost prostoru na stany, které někteří staví. Ptáme se na volné místo, kterého ještě hodně bylo a tak za 5 eur máme každý místo na spaní. Kousek od útulny se nachází také pramen, kde se umýváme a plníme zásoby vody. Kolem sedmé uleháme, plánujeme vyrazit do šesté hodiny ranní.
Scházíme do sedla Latiborské hoľy, když najednou zprava ze směru naší chůze slyšíme hřmění. Díváme se a z daného směru se blíží velký dešťový mrak, ze které se mrskne hned několik blesků. Vítr z ničeho nic také zesílil. Víme, že nám již schází vyjít Zámostskou hoľu (1630 m) a Ďurkovou (1751 m), za kterou se v sedle ukrývá stejnojmenná útulna. Zrychluje a snažíme se mračnu utéci. Těsně před Ďurkovou můžeme opět zpomalit, obavy z deště pominuly a mračna se rozplynula. Z Ďurkové sestupujeme dolů do sedla po modré, kde konečně nacházíme cíl dnešního dne. Útulna Ďurková žila. Zhruba 30 lidí posedává venku, nabírají síly na další dny. Do večera jich přijde zhruba dalších dvacet. Venku je také dost prostoru na stany, které někteří staví. Ptáme se na volné místo, kterého ještě hodně bylo a tak za 5 eur máme každý místo na spaní. Kousek od útulny se nachází také pramen, kde se umýváme a plníme zásoby vody. Kolem sedmé uleháme, plánujeme vyrazit do šesté hodiny ranní.
V noci asi všichni registrujeme velmi silnou bouřku. Blesky osvěcují místnost útulny, kapky deště poháněné silou větru dopadají na střechu a nechybí ani silné burácení, které se odráží mezi horami. Počasí, která předznamenává, že druhý den nebude tak pěkný, jako první.
Den 2. "Síla matky přírody aneb nejvyšší vrcholy pohoří zahaleny"
Vstáváme mezi prvními, balíme v tichosti věci ať nevzbudíme plnou místnost spících lidí a vycházíme ven. Zjišťujeme, že dnes už to na kraťasy a tričko nebude. Venku je zhruba 10 stupňů, mlha a mraky zahalují úplně vše. Tak, jak jsme mohli včera dohlédnout kilometry daleko, tak dnes je to jen na pár metrů.
Od útulny se pomalejším delším stoupáním po modré dostáváme na Pod Chabencom (1835 m). Zde již také vede i naše červená trasa, které se budeme opět držet. Stoupáme stále výše těsně pod dva tisíce metrů na Chabenec (1955 m). Dnešek měl být ve znamení asi těch nejkrásnějších výhledů v Nízkých Tatrách a pokud ne to, tak určitě to měl být den, kdy budeme přecházet nejvýše položené místa v Nízkých Tatrách, sahající přes dva tisíce metrů nad mořem. Oba se shodujeme, že počasí se jen těžko zlepší. Byť do nejvyšších vrcholů Nízkých Tater nám zbývají zhruba 3 hodiny chůze.
Dostáváme se pomalu na Kotliská (1937 m) a počasí se ještě více zhoršilo. Začíná se ozývat velmi silný vítr, který s sebou po chvíli přináší i kapky deště. Ty se po chvíli mění v hustý déšť. Už k tak špatné viditelnosti na hřebeni, nám toto na náladě nepřidá. Oblékáme pláštěnky, které nás chrání alespoň před deštěm. Pokračujeme dále na Poľanu (1889 m). Tuto část trasy tvoří často kamenité podloží, které i přes dobrou obuv může být zrádné. Vítr je tak silný, že se skláníme a snažíme se mít těžiště co nejníže. Není kam se schovat, na jedné straně prázdnota, na druhé straně prázdnota. Pouze před námi cesta. Když řešíme jestli se vrátit nebo pokračovat, ani se pořádně neslyšíme. Nakonec vítězí "odvaha" před "strachem" a my posilněni adrenalinem se snažíme co nejrychleji dostat na Chopok. Protože jsem zde již jednou byl, vím, že se zde nachází hotel s restaurací a pro nás hlavně možnost se schovat. Zdoláváme Dereše (2003) a pokračujeme dále. Tady se již objevuje horský kamenný chodník, tvořený obřími balvany. Zde se občas schováváme v závětří a cesta je o něco bezpečnější. V mlze se začíná pomalu rýsovat budova a my víme, že z nejhoršího jsme snad venku.
Jsme na Chopoku (2024 m). Vcházíme do budovy, kde není známka po turistech. Lanovka jezdí na prázdno, jen pár osob schází z patra, kde se nachází restaurace, do patra s hotelem. My si zde dáváme bezmála půl hodinovou pauzu. Jakmile se najíme a trochu ohřejeme, jsme rozhodnuti pokračovat dále. Víme, že nyní bychom měli začít pomalu, ale jistě klesat. Venku na tabuli vidíme, že je pouhých pět stupňů, jaký to rozdíl od včerejšího dne. Pauza zapříčinila, že déšť se proměnil v mrholení. Alespoň něco, říkáme si. Jdeme dále, daří se nám přes kameny dostat se na Krúpovu hoľu (1922 m). Rozhodujeme se, co dál. Odsud je to dle ukazatele dvacet minut na nejvyšší bod Nízkých Tater, výš bychom se už nedostali. Ďumbier (2046 m), však po zvážení míjíme. Počasí není ideální a ani kvůli pocitu být na vrcholu, nechceme pokoušet. Pro mě osobně je to jedno malé zklamání na celé výpravě, neboť dva roky nazpět jsem na Chopoku zažil úplně stejné počasí. To znamená, že tato nejvyšší oblast Nízkých Tater je pro mne stále zahalena tajemstvím.
Dalším záchytným bodem je chata M. R. Štefánika. Chata, která měla být původně našim cílem při variantě pěti denního přechodu. V těchto místech se počasí začíná uklidňovat a měnit. Mraky v místech před námi mizí nebo se jen otírají o úbočí hor. Měli jsme v plánu navštívit jeskyni Mrtvých netopýrů, ale tu nevynecháváme. Je totiž jasné, že zde se alespoň ještě jednou vrátím, snad na potřetí už za dobrého počasí.
Každou chvíli se otáčíme a sledujeme, zdali se i Chopok či Ďumbier nevynoří s mraků. Děláme si srandu, že se vrátíme. To se však nestává. Dva nejvyšší vrcholy nejspíše zůstaly po celý den zahalené. To mi však již s jistotou říct nemůžeme, protože pokračujeme dále a ztrácíme se z dohledu.
Otepluje se a my jsme rádi, že se počasí udobřilo. Páry z lesů stoupají k nebi a my si dnes konečně můžeme po půl dni užívat výhledů kolem sebe. Přes rozcestí Králička pokračujeme na Panskou hoľu (1635 m) až na Rovienky (1602 m). Tato část hřebene nám přišla zdlouhavá. Vidíme trasu hřebenem stále před sebou, ale jako bychom neukrajovali ani kilometr. Nic to však nemění na kráse této cesty, která vede převážně po úzkém hřebeni, stejně úzkou cestičkou, kterou lemují kosodřeviny. Z Rovienky začíná závěrečné klesání do cíle druhého dne, kterým je Čertovica. Poslední metry vedou po sjezdovce, která je velmi prudká a která na závěr trasy dává hodně zabrat hlavně kolenům. Po zdolání i této poslední překážky s radostí přicházíme do penzionu. Na pokoji se poté shodujeme, že na vrcholu jsme měli strach o život v okamžiku, kdy jsme váhali zdali se vrátit nebo ne. Taky souhlasně přikyvujeme, že dnešní trasa byla náročná díky onomu počasí.
Den 3. "Cestou vysoké trávy, borůvčím a spadaných stromů"
Pořádně odpočatí vyrážíme do kratší poloviny čtyř denního treku. Za penzionem stoupáme po lesní štěrkové cestě. Následně přecházíme na vyšlapanou cestičku, které se brzy mění v neviditelnou stezku, schovávající se někdy až v po pás vysoké trávě. Pohledy upřené dolů pod nohy máme oba dva, kontrolujíc tak každý krok. Byť je stezka velmi zarostlá není zde moc míst, jak zabloudit. Pozitivem budiž také spíše vrstevnicový terén, který ani moc nestoupá, ani moc neklesá. Místy vcházíme do lesíku, odkud pak opět po úbočí hor přecházíme po travnatých stezkách. Takhle by se prakticky dala popsat větší část trasy. Dostáváme se k útulně Ramža, ve které bychom našli ukrýt, kdybychom přechod absolvovali v pěti dnech. Zde se nám poprvé stalo, že jsme tak trochu zabloudili. Díky mobilu a mapy.cz jsme však zjistili, že stezka by nás stejně svedla na červenou. Když jsme se ohlédli za sebe, stejně mířili i další dva turisté. 
Další část trasy je stále ve znamení vysoké trávy. Tu tentokrát velmi často střídají popadané stromy, které zpomalují pochod. Někdy je lze obejít již vyšlapanou cestičkou, jindy nezbývá nic jiného než je přeskočit nebo podlézt. Je třeba si dávat pozor na ostré zlámané větve, které můžou zle ublížit. My však pokračujeme bez újmy. Prvním výraznějším stoupáním a horou je Homoľka (1660 m) a těsně za ní Zadná hoľa (1620 m). Pokračujeme dále po červené přes Oravcová (1544 m), Kolesárová (1508 m) až do sedla Priehyba, kde je také možnost kempování. Sedlo je položené vůči horám nízko a tak i když je svou délkou sestup krátký, časově sestup natahuje prudké stoupání a opět je třeba brzdit i očima. To co jsme tak pracně sestoupili hned člověk musí nastoupat. A přidat si ještě o nějaké ty metry navíc. Začíná velmi náročné a velmi prudké stoupání (které jsme na konci ohodnotili asi jako tím nejvíce náročným) na Veľkou Vápenicu (1691 m).
Zde jsme velmi štědře odměněni neboť jde velmi dobře vidět na skoro celý hřeben Vysokých Tater. Tento výhled prakticky trvá až do konce dnešní cesty. Přecházíme ještě přes Krivuľu (1586 m), abychom pak pomalu, ale jistě sešli k útulně Andrejcová.
Zde jsme velmi štědře odměněni neboť jde velmi dobře vidět na skoro celý hřeben Vysokých Tater. Tento výhled prakticky trvá až do konce dnešní cesty. Přecházíme ještě přes Krivuľu (1586 m), abychom pak pomalu, ale jistě sešli k útulně Andrejcová.
Ta je o něco menší než Ďurková, avšak o to je více útulnější a pěknější. I zde je možnost koupit si něco malého k občerstvení (pivo, kofola, čokoláda...) a dnes dokonce zadarmo rozlévají čočkovku. Útulna je bez hospodáře, takže rychle vcházíme dovnitř a rozhlížíme se po volném místě k přespání. V přízemí je plno a tak nakukujeme do patra. Zde se na nás usmívají poslední volné místa, které rychle spacákem "značkujeme" a zabíráme pro sebe. I poslední noc budeme trávit pod střechou.
Den 4. "Poklidný i neklidný blížící se cíl"
Jsou čtyři ráno a my vstáváme do chladného rána. O hodinu později se loučíme s posledním mezi bodem naší čtyřdenní cesty a vyrážíme na závěrečný úsek trasy. Hned co se od útulny napojíme zpátky na červenou, míjíme stany a provizorní ohradu se třemi koňmi. Začínáme stoupat až po chvíli dorážíme na Andrejcovou (1520 m). Odtud pokračujeme do Ždiarskeho sedla, vychutnávajíc vycházející slunce, schování před větrem v kosodřevinném porostu, který cestičku lemuje. V sedle je možnost kempování například pro ty, co dají přednost stanu před útulnou. V sedle začíná prudký výstup na Bartková (1790 m). Jakmile vyšlapeme nahoru zjistíme, že nás oba při výstupu zaměstnávaly stejné myšlenky - jak sestup do sedla na těch koních mohli zvládnout?
Chvíli na Bartkové postáváme a hledíme zpátky za nás. Diskutujeme, kudy jsme asi předchozí tři dny šli. Některé vrcholy poznáváme, jiné ani nevidíme. Pokračujeme v cestě dál s vědomím vysněného cíle. Zde les a kosodřeviny vystřídaly horské louky, kterými procházíme až k nejvyššímu body posledního dne výpravy. Jednotvárnost krajiny rozbíjí občasné skalnaté či kamenité výběžky.
Z Bártkové míříme o několik desítek výškových metrů níže, abychom je pak zase nastoupali a dostali se tak na horu Orlová (1839 m). Poté opět, tentokrát s vrcholem Stredná hoľa (1876 m). Pokaždé, co vyjdeme na vrchol se před námi tyčí vysílač na Kráľovské hoľe (1946 m), aby se pak po chvílí schoval za dalším vrcholem.
Tento závěr trasy je psychicky uklidňující. Prakticky jsme od páté hodiny ranní po celou dobu na hřebeni nepotkali ani živáčka. Tak máme celou poslední část hřebene jen a jen pro sebe. Slunce stále pokračuje ke svému polednímu vrcholu, vítr vane a čechrá travnatý povrch hor. Jdeme pomalu a užíváme si poslední výhledy z hřebene NT s vědomím, že cesta pomalu končí. Těsně před Kráľovskou hoľou potkáváme zvědavého sviště, který nás sleduje jen kousek od nás.
Jako bychom věděli, že není třeba si ještě gratulovat k čtyřdenní práci, klesáme z Kráľové hoľy strmě dolů až k asfaltce, která na horu vede. Při pohledu na tuto horu z druhé strany ne jednoho člověka napadne, že je velmi podobná našemu Pradědu.
Máme skvělý mezičas. Autobus nám z Telgártu jede až ve čtvrt na jednu a my bychom měli mít velkou rezervu (počítali jsme zhruba s pěti hodinami chůze, tzn. dvě hodiny rezervy pro strýčka příhodu - bez autobusu bychom se totiž těžko dostávali do Popradu a do naší vlasti).
Zde je důležité podotknout, že z vrcholu vedou dvě trasy červená a zelená. Nevím, proč jsme se tak rozhodli, ale my zvolili na tento závěrečný úsek zelenou variantu. Teď zpětně musím říct, že to nejspíš byla horší varianta a my se měli držet tak jako celé předchozí dny, červené trasy. Před námi byl ještě jeden vrchol a to Kráľova skála (1690 m). Byť menší, ale o to strmější výstup vynahradily poslední výhledy kolem nás. Následný sestup byl však pro unavené tělo nevhodný. Místy jsme museli pro jistotu do podřepu a seskakovat z balvanů dolů. Po této části se dostáváme do keřovitého porostu, kde stále vidíme zelenou značku. S ubývajícími výškovými metry procházíme vysokou trávou, kde je stezka byť špatně viditelná, tak na druhou stranu průchozí. A pak se najedou objevíme na velké lesní cestě, ale nikde žádná zelená značka. Zapínáme mobil a skvělé mapy.cz, abychom zjistili, že jsme o pár desítek metrů sešli z trasy. Vracíme se po této cestě k trase, ale zjišťujeme že tam, kde má být zelená trasa, je jen hustá tráva, popadané stromy a vůbec žádná známka po stezce.
V dálce pod námi vidíme Telgárt, je tak blízko, ale zároveň tak daleko. Nejhorší je, že na mapách není ani tato lesní cesta zaznamenána. Instinktivně po ní však pokračujeme s myšlenkou, že nás dovede do městečka. Byť máme stále dostatek času, trochu se nás zmocnila obava, aby nás cesta nezavedla jinam. Ve zkratce co se dělo dál - tato cesta nás svedla níže do míst, kde vedly stožáry vysoké napětí, pod nimi neznačená stezka, která však mířila do Telgártu. Závěrečná hodina byla ve znamení prudkého klesání v běhu pro jistotu, abychom byli v Telgártu včas. To se nakonec podařilo a my stále měli hodinu a pár minut k odpočinku na zastávce. Až zde jsme si mohli pogratulovat, že jsme tuto čtyřdenní výpravu zvládli.
Závěrem.
Po důkladném prostudování různých článků a webů jsme se na počátku rozhodli pro pětidenní přechod: Donovaly (Ďurková) - chata M. R. Štefánika - Ramža - Andrejcová (Telgárt). Pár dní před samotným odjezdem jsme však plány změnili s tím, že přechod zvládneme za čtyři dny: Donovaly (Ďurková) - Čertovica - Andrejcová (Telgárt). A myslím, že to byl dobrý nápad. Zároveň si nemyslím, že bychom si kvůli většímu počtu km/den, cestu méně užili nebo museli nějak spěchat.
Dle zapnuté GPS a aplikace Endomondo jsme ušli zhruba 109 kilometrů (pozornější si všimnou, že podle mapy.cz je trasa kratší). Celkový čas strávený chůzí pak dělá necelých třicet jedna hodin (aplikace mi běžela vždy od začátku denního výšlapu, tedy i během přestávek, až po doražení do cíle).
Dle zapnuté GPS a aplikace Endomondo jsme ušli zhruba 109 kilometrů (pozornější si všimnou, že podle mapy.cz je trasa kratší). Celkový čas strávený chůzí pak dělá necelých třicet jedna hodin (aplikace mi běžela vždy od začátku denního výšlapu, tedy i během přestávek, až po doražení do cíle).
Cestu zvládne každý, kdo se alespoň párkrát týdně aktivně hýbe (běhá, cvičí, jezdí na kole apod.). Není dobré nic podceňovat a tak je třeba se sbalit na jakékoli počasí (5 - 30 stupňů). Určitě je vhodné nepodcenit ani přípravu a zmapovat si cestu, dopravu, cílové body, možná i záložní plán.
Pokud už se člověk odhodlá vyrazit, můžu zaručit, že nebude litovat. Je to nádherný zážitek na celý život s pocitem fyzicky dobře odvedené práce.
