Venušiny misky jsou skalní žulové prohlubně, které se nacházejí v Rychlebských horách, blízko polských hranic mezi městy Žulová a Vidnava (Jeseníky). My vyrazili z Žulové po modré stezce. Na stezku člověk narazí intuitivně, při příjezdu do města lze totiž vidět tyčící se kostel na Boží hoře, přes kterou stezka vede. Ve městě jsme zaparkovali na náměstíčku, bezplatně.
Jakmile člověk vyrazí po modré, čeká ho hned na začátku nejprudší stoupání a také nejvyšší bod výletu. Tím je zmiňovaná Boží hora ve výšce 527 m. n. m.. Nahoře stojí kostel Panny Marie Bolestné, je zde odtud taky pěkný výhled do okolních stran. Po chvíli zdržení se na hoře začíná sestup a prakticky až k Venušiným miskám se jde z kopce nebo po rovince. Cesta vede lesní cestou kolem Borového vrchu. Místy vycházíme z lesa a přecházíme louky, v jednom místě přecházíme přes zapomenutý statek, kde však ještě někdo žije. Teda podle slepic a štěkotu psa, osobu jsme zde žádnou neviděli. Na rozcestí Bažantice se stále držíme modré stezky, lesní stezku střídá asfaltová cesta, která pokračuje kolem dvou rybníku, respektive tří. U toho třetího si dáváme pauzu. Je zde další rozcestí, ale také ne starý přístřešek i s krbem, kde dohoříval oheň po posledních návštěvnících, kteří si opékali špekáčky. Přístřešek je hned u rybníka, ten byl dle stavu a mého mínění již nějakou dobu vypuštěný, přesto skýtá zajímavý pohled na pomalu zarůstající plochu. Poslední zajímavostí místa je zhruba 400 let starý velký dub. Po občerstvení vyrážíme dál. Tentokrát po zelené směr Smolný vrch. Jsem za polovinou cesty - ta je opět lesní a bez vyšší fyzické námahy. Jakmile dorážíme ke Smolnému vrchu, čeká nás poslední kratičké stoupání přes daný vrch, skrz "pole" medvědího česneku (jak nevšední a neuvěřitelný pohled - uprostřed lesa, takové to místo).
Poté již vidíme nás cíl - oné Venušiny misky. Ti, co se nebojí, respektive nemají strach z výšek mohou slézt pod skálu a projít se různými směry kolem skalek, kterých je zde více. Avšak Venušiny misky jsou tím nejkrásnějším bodem výletu.Pak nám nezbývá nic jiného než zamířit zpátky. Jdeme stejnou cestou, jakou jsme přišli, což je možná největším mínusem, moc možností alternativních cest, kudy se vrátit, není. Je třeba také počítat, že zpáteční cesta bude s blížícím se koncem více stoupavého rázu. Není to však nic, co by se nedalo zvládnout.
Závěrem bych doporučoval výlet absolvovat třeba i na kole. Samozřejmě ne úplně stejnou trasou jako tou pěší. Stezky se však protínají se známými Rychlebskými stezkami, které jsou vyhledávané cyklisty. Pro pěší turisty je nenáročný výlet s malým převýšením.
TRASA na mapy.cz
