Na Borneo jsem cestoval v rámci návštěvy Malajsie. Informace týkající se konkrétně cestování, ubytování, peněz apod. jsou v druhé části, která se věnuje konkrétně Malajsii, protože i Borneo je Malajsie (ale o tom níže). Psáno jest skoro vše v množném čísle. Množné číslo v případě cesty po Malajsii znamená dvě osoby – muž a žena. Cesta byla naplánována s předstihem několika měsíců s tím, že pojedeme na přelomu října/listopadu a budeme se vracet za necelý měsíc, v druhé polovině listopadu. Cílem bylo strávit nejméně týden na ostrově Borneo a zbytek dnů v Malajsii. Se vším všudy jsme každý chtěli utratit za celou výpravu kolem 30 tisíc korun českých a podle toho jsme také plánovali. A ano, vlastně vše nám asi vyšlo. Jak itinerář, tak dané lokality, které jsme chtěli vidět i ty náklady nebyly v konečné výši o moc vyšší než třicet tisícovek.
Konkrétně náš itinerář vypadal následovně…
Den 0 – odlet z Vídně, s přestupem
v Jordánsku, Thajsku a cílovým místem Kuala Lumpur
Den 1 – přílet ve večerních hodinách do Malajsie – Kuala
Lumpur
Den 2 – den strávený v Kuala Lumpur
Den 3 – odlet z Kuala Lumpur na Borneo do města
Sandakan, den strávený v blízkosti Sandakanu
Den 4 – celý den věnovaný oblasti Sepilok (večer návrat
zpět na základnu do Sandakanu)
Den 5 – ze Sandakanu cesta do džungle a vesnice Sukau na
řeku Kinabatangan, den strávený v blízkosti vesnice
Den 6 – den věnovaný oblasti kolem vesnice Sukau a řeky
Kinabatangan
Den 7 – cesta ze Sukau do Sandakanu a odsud do města Kota
Kinabalu (celodenní záležitost)
Den 8 – den věnovaný oblasti kolem města Kota Kinabalu
Den 9 – letecky z Bornea z města Kota Kinabalu
na malajský ostrov Langkawi, ležící na hranicích s Thajskem
Den 10 – den strávený na ostrově Langkawi
Den 11 – den strávený na ostrově Langkawi
Den 12 – den strávený na ostrově Langkawi
Den 13 – lodí z ostrova Langkawi jižněji na ostrov
Penang, ubytování a základna ve městě George Town
Den 14 – den strávený na ostrově Penang
Den 15 – den strávený na ostrově Penang
Den 16 – autobusem půldenní cesta z ostrova Penang
do horské oblasti Cameron Highlands
Den 17 – den strávený v Cameron Highlands
Den 18 – den strávený v Cameron Highlands
Den 19 – autobusem z Cameron Highlands zpět do Kuala
Lumpur a zde půldenní prohlídka města
Den 20 – poslední dopoledne v Kuala Lumpur a cesta
na letiště, večer odlet
Den 21 – návrat do Vídně a nakonec i domů
Borneo je třetím největším ostrovem světa, který se dělí
na největší, indonéskou část, na nejmenší část v podobě státu Brunej a
samozřejmě část malajskou. Ta je ještě rozdělena na dvě části, severní Sabah a
západní Sarawak.
Proč se vydat na
Borneo? Protože máte rádi exotickou přírodu, hory a exotická zvířata, které
jinde na světě ve volné přírodě neuvidíte. I když deštný prales pomalu ale
jistě ustupuje palmovým plantážím, stále jsou zde místa, která jen málo nebo
vůbec poznamenal člověk.
Pokud si chcete co nejvíce vychutnat výše popsané, určitě
vám nebude stačit týden, i když i za ten stihnete hodně. I měsíc však může být
málo už jen proto, že byť cestovat po Borneu je čím dál snazší, stále jsou zde
místa, kam se jen tak nedostanete nebo vám prostě zaberou fůru času. Na delší
vzdálenosti se dá bezpečně dostat skoro všude autobusem, případně letadlem. Na
ty kratší vzdálenosti je vhodný Grab, ale ten nefunguje všude, stejně jako
autobus i letadlo. Na druhou stranu se nenechte odradit, pokud si budete
myslet, že se na některá místa dostanete jen s cestovkou (ať už lokální nebo naší). Pokud věnujete
dostatek času zjišťováním informací, je pravděpodobné, že nějakou alternativu
po vlastní ose najdete, což se i nám osvědčilo a podařilo.
Počasí
S počasím na Borneu je to všelijaké a nikdy se vám nedostane jasné odpovědi. Je pravdou, že zde mají období dešťů a sucha. Období deštů začíná někdy kolem listopadu a končí kolem března. Neberte mě však za slovo, jinde se dozvíte, že začíná třeba od října. Každopádně dešťové srážky jsou na Borneu vysoké během celého roku. Na počasí zde můžete mít štěstí i smůlu. Nám pršelo skoro každý den. Naštěstí zpravidla jen přes noc, vytrvale 2 3 hodiny. Pouze jeden jediný den během měsíčního pobytu na Borneu a v Malajsii jsme zažili celodenní déšť a to v Kota Kinabalu.
Místní lidé
Kapitola sama o sobě jsou místní lidé. Ti jsou velmi
přátelští, dobrosrdeční a troufnu si říct, že o něco více než v Malajsii. Za vše mluví kamarád Salah, který byl z počátku pouze našim odvozem
z vesnice Sukau k jeskyni Gomantong. Při cca půlhodinové cestě autem
jsme se však seznámili. Nakonec s námi šel až k samotné jeskyni, obohacoval
nás svými znalostmi o místní fauně a oblasti. Poté nám doporučil jeho oblíbenou
indonéskou restauraci, které byla opačným směrem než naše ubytování (cca 20 minut autem). Tam nás
vzal, zatímco se šel pomodlit. Doporučil nám o polovinu levnější a
odlišný způsob cesty zpět do civilizace – lodí, respektive člunem, který musí
znát fakt jenom místní. Druhý den nás doopravdy u ubytování vyzvedl, jel
s námi více než půlhodinu do přístavu a vyřešil s „kapitánem“ odvoz tam, kam jsme
potřebovali. To vše dělal zadarmo bez skrytých úmyslů.
Zpět k Borneu…
Na Borneu jsme navštívili oblast Sabah,
která se jevila jako lépe plánovatelná a vítězství Sabahu zajistily určitě i
ohrožené druhy zvířat, které je zde možné vidět i ve volné přírodě.
Hlavním městem oblasti Sabah je Kota
Kinabalu, které má už skoro půl milionů obyvatel a jedná se už o
poměrně moderní město. Podle místních zde prší pravidelněji než jinde
v Sabahu, což jsme bohužel sami poznali a počasí zde nám zkazilo jeden den
a s ním i naplánovaný celodenní výlet na blízké ostrovy, které jsou pod
správou národního parku Tunku Abdula
Rahmana. Tam jezdí lodě z přístavu Jesselton Point (místní říkají
prostě „jetty“). Ostrůvků je v národním parku hned několik a je na vás, který(é) si vyberete.
V přístavu je mnoho cestovek, které vám nabídnou cestu na jeden, ale i
více ostrovů. Stačí si koupit cestu lodí. Ceny za jeden ostrov se pohybují od
cca 23RM za osobu, 3 ostrovy pak za cca 43RM. K ceně se připočítává
poplatek za přístav 7,20RM a případně i poplatek za národní park 20RM. My
takhle všechno pěkně zaplatili a šli čekat do přístavu, který byl plný lidí.
Národní park je totiž oblíbeným a vyhledávaným místem při návštěvě Kota
Kinabalu. Po chvíli však začalo pršet a my dostali informaci, že se bude čekat,
dokud se počasí nezlepší. Čekali jsme 3 hodiny a něco málo po poledni nám řekli, že se nikam nejede. Na potvrzení o zaplacení je anglicky psáno, že se
platba nevrací a tak už jsme počítali ztráty. Nedalo nám to a šli jsme do haly
k okénku cestovky s tím, že se výlet ruší. K překvapení vrátili
peníze do posledního haléře. Tento den byl nakonec zvolen nejhorším dnem
dovolené, protože s přestávkami pršelo celý den a my akorát mohli bloudit
stále dokola uličkami Kota Kinabalu, což vás brzo omrzí. Město nenabízí tolik
zajímavého, ale pokud něco stojí za návštěvu, tak je to noční market, který vás pohltí a kam chodí všichni na jídlo či
nákupy. Najdete zde ovoce, zeleninu, maso, ryby, ale i suvenýry. Kota Kinabalu
má samozřejmě v blízkosti centra letiště, odkud se dostanete na jiná místa
Bornea, případně zpět do Kuala Lumpur. Cesta z centra Grabem zabere cca 15
minut a stála nás 10RM za dvě osoby. Taktéž
odsud vyrážejí autobusy jak směr oblast Sarawak, tak na sever do jiných měst
v oblasti Sabah.
My autobusem do Kota Kinabalu přijeli z městečka Sandakan, které ještě není turisticky tak
navštěvované a obě města spojuje +/- sedmi hodinová cesta autobusem, která nás vyšla na
43,80RM za osobu. Spojení ve směru Sandakan – Kota Kinabalu na internetu
nehledejte, respektive můžete, ale nikde žádný online booking jízdenek asi
nenajdete a jízdní řády se liší web od webu. Bát se však nemusíte, autobusy
jezdí pravidelně každou hodinu od 7. hodiny do 12. polední a poslední bud jede
tuším ve 20 hodin. V Google mapách si stačí najít Stesen Bas Sandakan.
Cesta je to velmi zajímavá, míří přes hory a kolem nejvyšší hory Kinabalu s výškou jemně přes 4000 m. n. m. Hora
je samozřejmě také jedním z důvodu proč Borneo navštívit. Vysokohorští
nadšenci si mohou zařídit několika denní trek na vrchol, což jsme
z počátku také zamýšleli, ale vysoká cena (i přes 7000 Kč) nás odradila.
Jinak než s povolením a průvodcem se na horu nedostanete, je třeba výstup řešit nejlépe předem z domova.
Zpět ale k Sandakanu. Město je malé, ale plné strašně příjemných,
usměvavých a mávajících lidí. Velký rozdíl oproti Kota Kinabalu. Městečko
nabízí něco málo kulturního zážitku například v podobě Memorial Parku k památce na 2 sv.
válku. Vstup je zdarma, ale pokud vás tato světová událost nezajímá,
návštěva je asi zbytečná. Dalším zajímavým
místem je plovoucí vesnička Sim Sim,
respektive část města Sandakan. Z centra jezdí co chvíli městské minibusy. Bez
nějakého rozmýšlení jsme nasedli do jednoho z nich, zaplatili 0,80RM, počkali,
až se aspoň trochu zaplní a vyrazili na cestu. Lokalita zajímavá, z výšky
systém uliček připomíná ten stejný jako je třeba v New Yorku na
Manhattnu. Pokud jste neviděli klasické
místní obydlí na kůlech ve vodě, určitě doporučuji. V Sandakanu se také nachází japonský a čínský hřbitov nebo i kostel v typicky anglické architektuře St. Michael's and All Angels. Temple of the Three Saints je naopak
typickým buddhistickým chrámem v centru a prý o něco pěknější
(nenavštívili jsme) Puu Jih Syh Temple
je západně od centra a určitě se zde dostanete městským autobusem nebo Grabem.
Taktéž jsme si dali pěkně do těla a nad plovoucí vesničkou se
nachází Sim Sim Hill Top, který jsem
našel na Google mapách a jinde se o něm moc nedočtete. V tom vedru to byla docela fuška,
ale odměněná pěknými výhledy. Pokud se pro vyhlídku rozhodnete, v Google
mapách si najděte místo Astana Heigh Elopura Recreation Park. To je začátek i
konec stezky, na kterou se dostanete jedině Grabem. Ze Sandakanu se vyráží i na
Turtle Island, tam však jedině přes cestovku. No a ze Sandakanu je to nějakých
necelých 30 kilometrů do Sepiloku.
Sepilok je určitě jedním z největších
důvodů, proč Borneo navštívit. Proč? Protože ohrožené druhy zvířat ve volné
přírodě a v záchranných stanicích. Nejznámější je Orangutan
Rehabilitation Centre. Velký kus džungle, ve kterém žije ohrožený
druh orangutana bornejského. Ti se do sirotčince (jak se centru někdy říkává)
dostanou právě jako sirotci, případně z různých nevyhovujících chovů apod.
Vstup je 30RM + 10RM za focení. Přes lávky se dostanete hlouběji do džungle,
kde trochu jako v zoo přes sklo sledujete orangutany, jak polehávají,
hrají si nebo jí. Co je mnohem zajímavější jsou dvě krmící plochy, kde už
stojíte ve volné přírodě a sledujete, jak pracovník rezervace chystá ovoce.
Krmí je zde stále tím stejným aby je donutili k vlastnímu hledání stravy
v přirozeném prostředí. Jakmile jsou koše ovoce na svém místě, lidoopi už naučení se začínají slézat různě
z hloubi pralesa na ony plošiny. Krmení probíhá vždy v určité hodiny, aktuální info najdete na ofiko webovkách. Nemůžu říct, že bych byl zklamaný, ale
v souvislosti se setkáním s orangutany ve volné přírodě, které se
událo o pár dní později, se tohle nedá srovnávat (o tom níže). A pokud by někdo nevěděl co
znamená v malajštině „orangutan“, je to v překladu lesní muž. Ještě
aby ne, když máme přes 95% společnou DNA.
Hned vedle pár metrů od orangutaní rezervace se nachází rezervace
pro medvídky Sun Bear (Borneo Sun Bear
Conservation Centre) – medvědy malajské. Sun Ber je nejmenším druhem
medvěda na světě, jehož populace se snižuje také z důvodu zmenšování
přirozeného prostředí a tedy deštného pralesa. I tito savci jsou bohužel loveni
nebo chytání do různých soukromých chovů. Medvídci se vyznačují velmi dlouhými
jazyky a drápy. Drápy používají ke šplhání po stromech (umí se dostat klidně i
do výšky 70 metrů) a jazykem pak následně loví drobné živočichy, zejména hmyz.
Také si rádi pochutnají na medu, ale jinak se živí rostlinou potravou. Poznáte je i podle žlutobílé náprsence a podle toho, že velmi rádi spí. Medvědy v rezervaci mají rozdělené do
sektorů podle věku. Jakmile přijde správný čas, přesunou je o sektor výše jako děti ve škole. Medvídky sledujete z výšky z plošin tak, abyste
vůbec nějakého toho spáče viděli. Vstupné také 30RM za osobu. Někteří ještě
v Sepiloku navštíví Rainforest Discovery Centre, což je opět kus džungle
s pěšími trasami, krásným jezerem či dlouhou stezkou v korunách
stromů. Pokud tedy neplánujete žádný trek džunglí či jiné podobné
dobrodružství, určitě zavítejte alespoň zde. Při naší návštěvě tu nebyl
prakticky nikdo, takže při troše štěstí lze v korunách stromů spatřit
různé vzácné i nevzácné druhy zvířat. Vstup 15RM za osobu.
Těmito třemi atrakcemi pro mnohé výlet v Sepiloku končí a ne
všichni vědí o Labuk Bay Proboscic Monkey Sanctuary.
Tato rezervace se totiž nachází cca 23 kilometrů severně od Sepiloku a nic
kromě rezervace zde nenajdete. Pouze kilometry a kilometry palmových plantáží.
Majitel jedné z nich se však rozhodl nechat kus džungle nezničené (jak
šlechetné) a postavil zde krmící stanici pro Kahua nosatého. Kahau je bornejský
endemit a to tedy znamená, že žije pouze zde na Borneu. Opice jsou to vtipné.
Poznáte je podle velkého placato-bambulovitého nosu (samci), kdežto samice
frňáky mají malé a spíše špičaté. Kromě toho samcům skoro permanentně vylézá
„frantík z trenek“ a aby toho nebylo málo, opice vydávají vtipné zvuky a
mají pěkně kulaté bříška. To proto, že žerou i rostliny, které jiní živočichové
nežerou, strávená potrava se rozkládá a v trávicím traktu se pak hromadí
plyn. Pupek teda nemají kvůli pivu. Jen pozor na cestu zde a zpět. Krmení probíhá na dvou plošinách A/B, které
jsou od sebe vzdálené a pokud zde nedorazíte na krmení, opice nejspíše
neuvidíte (opice totiž na krmení přicházejí samy z džungle) a nic jiného zde
dělat nelze. My zde jeli Grabem, který nás vyhodil u brány, kde jsme vysolili
60RM za osobu a 3 kilometry šli pěšky po polňačce, která vede palmovou
plantáží. Navíc není moc značená a cestiček kam odbočit je vícero. Fakt druhý - na poslední odpolední krmení jsme zde byli úplně sami! Takže bylo něco
úžasného, když jsme šli otevřenou budovou ke krmící plošině a kahuové se začali
z džungle hlasitě a radostně sbíhat na ovoce. Skákali ze stromů na
střechu, běhali kolem nás a předháněli se, kdo bude u ovoce první. Opice mají
lidské tvory na párku, takže nás ignorovali a klidně procházeli jen pár
centimetrů kolem. Necelou hodinu jsme mlčky sledovali jak večeří a postupně
pomalu odcházejí zpátky do džungle. A pak nastalo dobrodružství a snaha trošku
ušetřit. Protože zde nebyla ani noha a i těch pár místních zaměstnanců
odjíždělo, mají zde pouze jediný způsob dopravy. Malou dodávkou je možný odvoz
do Sepiloku/Sandakanu za 80RM za auto. Což bylo hodně a tak jsme si řekli, že
dojdeme pěšky přes plantáž zpět k bráně a přes aplikaci Grab opět objednám
auto. K našemu zděšení zde Grab neobjednáte. Tím, že se jedná o tak
zapadlé místo, kde doopravdy v dosahu několika kilometrů vůbec nic není,
se jim to prostě nevyplatí. Google Maps ukazovali pěšky na frekventovanou
silnici čas 2 a půl hodiny. To by nebyl problém, kdyby se za námi velmi rychle
neblížily černé mračna s hlasitým doprovodem hřmění a blesků. Nezbývalo
než se vydat pěšky a doufat, že se nám bouřka vyhne nebo že
s přibývajícími kilometry půjde rezervovat Grab. To se však nedařilo a
bouřka zároveň s blížící se tmou večera blížila. Projelo maximálně pět
aut, když nám jedno malé zastavilo. Byla to muslimská žena s dětmi a ptala
se nás, zdali nechceme pomoc a odvézt. My radostně kývly. Jenže pomoc
v tomto případě znamenalo zaplatit. Paní velmi dobře věděla, za kolik se
jezdí z Labuk Bay a že zde žádné auto ani Grab nestopneme. Takže jsme
nakonec zaplatili 90RM za oba. Jakmile jsme nastoupili, začal slejvák. Nakonec
tedy štěstí v neštěstí a poučení, že někdy zkoušet štěstěnu a ušetřit se
nevyplácí. Doporučení pro návštěvu Labuk Bay zní – pozor na dopravdu zde a
hlavně zpátky. Přesto za mě nejlepší
zážitek, kdybych měl vybrat mezi medvídky, orangutany a kahuem nosatým.
Tím, že veškeré výše popsané lokality byly stále poměrně
civilizované, zavítali jsme i na řeku Kinabatangan.
Konkrétně do vesnice Sukau. Na internetu
najdete všemožné nabídky lokálních cestovek na 2 až X denní výlety zde, které vám zajistí
cestu například ze Sandakanu, s ubytováním u řeky Kinabatangan a
zamluvenými výlety na řece. Jenže mi to nedalo a když už jedeme po vlastní ose,
tak se vším všudy. Zprvu se zdálo, že do vesnice Sukau se po vlastní ose nedá
dostat (nebo jen hodně komplikovaně s přestupy), ale nakonec se na internetu dozvíte o Mr. Choyovi s telefonním
číslem. Údajně prý jezdí ze Sandakanu přes Sepilok na řeku Kinabatangan. Cesta
autem je to zhruba na 2-3 hodiny a stojí
50RM na osobu. Nedalo mi to ještě doma v ČR a napsal jsem údajnému
panu Choyovi na Whatsapp. K mému překvapení brzy odepsal a my se předběžně
domluvili s tím, že mu mám den předem cestu potvrdit. No a Choy nás
doopravdy vyzvedl v Sandakanu na smluveném místě, které jsme si určili a
zavezl nás až před ubytování v Sukau. Díky pan Choyi! Vesnice Sukau je shluk desítek domů
na břehu široké řeky v barvě kávy uvnitř džungle. Krom několika ubytování
a pár místních restaurací zde nic nenajdete. O to víc jste spjatí
s přírodou. Důvodem proč jsme zde zavítali byly možnosti pozorování zvířat
ze člunu a vyšlápnutí si nějakého krátkého treku. Na řece je možné spatřit krom
opic, ptáků i krokodýli, ve vzácném případě i slony. Ubytování jsme měli u
mladých muslimských manželů, kteří v přízemí obydlí měli hotel a nahoře
bydleli a zároveň sami měli vlastní člun s nabídkou ranního, odpoledního i
nočního pozorování. V době návštěvy zde byla ubytovaná pouze jedna
slečna ze Španělska, takže pozorovací plavby člunem byly vskutku soukromým zážitkem a
vlastně tím nejúžasnějším z celého Bornea. Za jednu plavbu si účtovali
50RM v čemž byla cca 2-3 hodinová plavba po řece. Z hlavního toku
jsme zabočovali do různých úzkých ramen řeky a pluly pomalu tak abychom viděli
a slyšeli co nejvíce. Ten pocit nelze slovy popsat. Jednou zahlédnete vzácného
zoborožce na stromě, o chvíli později vidíte miminko makaka, jak visí matce na
břichu. O něco dále vysoko v korunách stromů lenivě posedává orangutan,
abyste o pár minut později našli stopy po slonech a krokodýlovi. Mým snem bylo
vidět právě slona nebo krokodýla, bohužel oba živočichové zůstali skryti mému
zraku. Byť krokodýla jsme měli během jedné zastávky vedle a pod člunem. To lze poznat podle pohybujících se bublinek,
které se dýcháním krokodýla vytvářejí na hladině. Jak už jsem psal, zážitky
jsou to nepopsatelné. S pánem domu jsme také byli na krátkém treku džunglí
do přilehlé netopýří jeskyně. Pokud o něčem takovém uvažujete, bez pevné
sportovní obuvi se neobejdete. Protože jsem měl kraťasy, seznámil jsem se také
s tygrovanou pijavicí. Ta žije ve stromech a skáče na své oběti. Je zde ještě klasická jednobarevná pijavice, ta žije na zemi. Takhle mi to alespoň bylo ve stručnosti vysvětleno. Když jsem
si pijavice všiml, už dávno započala hostinu. Před cestou jsem četl různé tipy co
dělat a nedělat, nakonec jsem však pijavici bleskurychle vzal a snažil se ji
odtrhnout od mého lýtka. Tím že klouže, šlo to špatně. Po chvíli se to ale
podařilo s tím, že se rychle snažila přisát k ruce. Nakonec jsem vyhrál.
K mému překvapení mi z rány nevytekla ani kapka krve. A pokud se ptáte,
zdali to bolí, tak odpověď zní ne. O přisátí vůbec nevíte a odtrhnutí je
bezbolestné také.
V této oblasti se nachází ještě jedna přírodní atrakce a to
velká jeskyně Gomantong. Ta je známá kvůli
velkému počtu zde žijících netopýrů, ale pro místní je to také zdroj obživy. Ti
zde sbírají drobná ptačí hnízda, ze kterých se poté vaří delikátní vývar. Ano,
tušíte správně, delikatesa pro bohaté Číňany.
Vstup je 30RM, ale dnešní bonusový zážitek, o kterém jsme
v tu chvíli ještě nevěděli, byl nevyčíslitelný. Zpět k samotné
jeskyni. Tu, i kdybyste přehlédli (což se nemůže stát), určitě ucítíte. Při
vstupu do ní nelze nezaregistrovat puch guán neboli hovínek netopýrů. Ty jsou
rozeseté všude kolem a tak buďte opatrní při chůzi po lávce, která vede jeskyní.
Kromě dávání si pozor na uklouznutí, budete určitě řešit správné našlapování
kvůli dalším obyvatelům jeskyně – švábům. Těch je tu tolik, že nějaké to
křupnutí pod nohami je nevyhnutelné.
A teď zpět k onomu nezapomenutelnému zážitku. Jeskyně se samozřejmě
nachází v džungli a cesta k ní zabere od vstupu jen pár minutek.
Kromě pár sběračů zde nikdo nebyl. Jen pouze náš ochotný místní průvodce Salah, který
nás sem dovezl spolu s pánem domu. Při příchodu k jeskyni vidíme, jak
si na stromě lebedí mladý orangutaní samec. Ten bez ostychu slézá za námi a
zvědavě kolem nás chodí, houpe se a žere ovoce. Vše v bezprostřední
blízkosti. Oba naši místní kamarádí z toho mají očividně mnohem větší
radost. Berou své chytré telefony a přes videohovory oznamují všem svým známým, co se právě děje. Pak nám říkají, že tohle se nestává jenom tak aby se
orangutan pohyboval tak dlouho a tak bez ostychu v blízkosti lidí. Je to
pro ně poprvé v životě jako pro nás a to jsou místní. Aby tahle více než
půlhodina nebyla málo, objeví se i matka mladého samce se kterým poté mizí
v korunách stromů.
Borneo je prostě plné zážitků. Prim zde hraje krásná a občas ještě nedotčená příroda, ve které žiji nádherné zvířata. Bohužel více než 100 milionu let starý deštný prales, který pokrýval celou plochu ostrova, pomalu ustupuje zásluhou nás lidí a pohlcují ho palmové plantáže. Tím se logicky ničí jak endemická flora, tak fauna. Navíc jako jinde v Asii i zde moc neuklízí a odpadky najdete snad všude. Pokud to bude pokračovat dále, za chvíli se na Borneo bude jezdit maximálně do olejových lázní...
